Byl čtvrtek 17.dubna. Ráno bylo vcelku usměvavé, dalo by se říct jako každé druhé. Snad o trochu víc jsem si uvědomila, že to mám "za pár" k maturitě. Že jsem asi na snídani nemělaty vajíčka jíst, že se mi pomstí ve formě pomerančové kůže na stehnech. Ach jo.

I přes komplikace s cestou na místo určení mě úsměv na rtech neopouštěl. Zmrznul mi az po výšlapu na kopec vysoko nad městem. Stál tam ohromný dům, tak z první poloviny 19. století, krásně opravený, trochu mi připomínal Hluchák.

Ná vrátnici nás přivítal náš dnešní průvodce. Stáli jsme na nádvoříčku, slunce pálilo a pán vyprávěl. V očích mu bylo vidět, že ke svým "svěřencům" má blízký vztah, takřka jako k vlastním.

Pokusil se nás připravit na zážitky uvnitř domova těchto človíčků, ale dle mého žádná sůova a ani sebelepší instruktážní film na tak silně emotivní zážitek připravit nedokáží.

V domově s ležícími dětmi se mi draly do očí slzy, a když paní sestřička otevřela dveře do tzv.snůzlu, místnosti pro senzomotorickou terapii, nemohla jsem ani dýchat. Na postýlce v příjemně tmavé místnosti, která voněla po citrusech, ležel chlapeček, ručičku měl malinkou jako moje dvouletá neteř, ale nepoměrně velikou hlavu. Ne, necítila jsem zášť a ani nic podobného, ty pocity byly velmi zvláštní a težko popsatelné. V duchu jsem děkovala těm úžasným lidem, kteří se o tyto broučky umí starat. A lituji a opovrhuji těmi, kdo se těchto svých vlastních dětí zřekli.

Tento jediný pohled mi stačil, abych měla nohy jako z rosolu a po zbytek exkurze nedokázala myslet na nic jiného.

Všechny moje ranní trablíky mi právě teď připadají malicherné. Paničky s gelovými nehty a na jehlových podpatcích mi připadají trapné a jejich svět ješte víc.

Klienti ze Šternebrka jsou jiní, odproštění od těchto malicherností, přetechnizovaného světa, daleko od povrchních snobíků, kteří se jich úplně nesmyslně štítí. Jsou šťastní, protože je venku krásně nebo že jim chutnal oběd. Znají způsob neuveřitelné lehkosti bytí.